"Děkuju," řekl Rönn.

Položil sluchátko a zamyšleně si prohlížel své poznámky. Po zralé •úvaze se rozhodl, že výsledek na vedení pátrací skupiny nepřednese. Alespoň ne hned.

Když Kollberg přijel na Langholmen, byly teprve tři čtvrtí na tři, ale venku už se setmělo. Byla mu zima a vězeňské prostředí mu na náladě nijak nepřidalo. Holá místnost pro návštěvy byla ponurá a nehostinná. Zatímco čekal, až přivedou Birgerssona, chodil sem a tam ode zdi ke zdi. Muž jménem Birgersson, který zabil svou ženu, byl podroben zvláštnímu vyšetření na klinice soudní psychiatrie. Měl být zproštěn trestu a převeden do některého ústavu.

Asi po čtvrthodině čekání se otevřely dveře a dozorce v tmavomodré uniformě pustil dovnitř drobného mužíka kolem šedesátky s prořídlými vlasy. Muž zůstal stát hned u prahu, usmál se a zdvořile se uklonil. Kollberg k němu šel a podali si ruce.

"Kollberg."

"Birgersson."

Byl to sympatický chlapík a Kollberg se s ním snadno rozhovořil.

"Kriminální asistent Stenström? Samozřejmě že se na něho pamatuju. To byl sympatický pán. Pozdravujte ho ode mě."

"Je mrtev."

"Mrtev? To není možné! Takový mladík... Jak se to stalo?"

"O tom s vámi právě chci mluvit."

Kollberg mu dopodrobna vysvětlil, oč mu jde.

"Odposlouchal jsem si všechny výslechy," řekl nakonec.

"Ale jistě jste neměli magnetofon zapnutý třeba při jídle, nebo když, jste pili kávu a podobně?"

"To máte pravdu."

"A jistě jste přitom spolu mluvili?"